„To, co se vyskytuje u dětí s odlišným vývojem, je jemnějším způsobem pozorovatelné i u tzv. normálního duševního života. U každého člověka vězí v některém zákoutí jeho duše nějaká abnormalita.“ 

Rudolf Steiner

Tato léčebná metoda se věnuje pedagogicko-terapeutickému působení na děti a dospělé s určitými vývojovými disharmoniemi. Vychází z hlubokého poznání bytostné podstaty člověka a pronikavé znalosti výchovné praxe u dětí intaktních. První impuls léčebné pedagogiky, vycházející z antroposofického pohledu na svět, byl dán založením léčebně terapeutického ústavu v Dornachu v roce 1924.  Zde také pronesl Rudolf Steiner přednášky léčebně – pedagogického kursu. V jeho práci pokračoval Karel König – zakladatel  camphillského hnutí. Sociální komunity byly místem rozvíjení schopností dětí s mentálním postižením. Nové doby však přinesly nové problémy, které vyžadují pohyblivé myšlení k hledání metod práce s lidmi, u kterých se projevují jemnější disharmonie.

Současná léčebná pedagogika se zabývá osobami se speciálními vzdělávacími potřebami (se zdravotním postižením, zdravotním znevýhodněním nebo sociálním znevýhodněním). Základem smysluplného terapeutického působení je porozumění situaci dítěte s problémem. To vychází z „objektivního“ fenomenologického přístupu, kdy léčebný pedagog sleduje to, jak se dítě projevuje na smyslově vnímatelné úrovni, ale zároveň je schopen nahlédnout úzký vztah tohoto zjevného k tomu duševně duchovnímu.

Pozoruje jemnou a hrubou motoriku, sebeobsluhu a samostatnost, zrakové a sluchové vnímání, socializaci, řeč, pozornost, myšlení, paměť a chování, ve srovnání s tím, co je v člověku vždy dokonalé, totiž jeho Já. To předpokládá schopnost soucitu a empatie  vycházející z poznání bytosti člověka a ochoty k doprovázení osudu druhého.